Nejvyšší vrcholy mého světa

Jedna úvodní lekce z praktické TERITORIOLOGIE

aneb

Kralevica Děravica

Jestliže je možné celý projekt nazvat hrou, pak tuto část můžeme nazvat pohádkou. Pohádkou jménem Kralevica Děravica - aneb jak Jiřík hledal až našel nejvyšší horu Jugoslávie. Tak se posaďte a tiše poslouchejte. Kralevica Děravica je totiž sice dáma milá a krásná, ale značně ostýchavá.

Jak to vlastně bylo? Co povstalo na počátku? Je to všechno už tak dávno, že ani já sám vypravěč si přesně nevzpomínám, jak to kdysi a kdesi začalo, ale jedno přece jen vím jistě - a sice, že nějakým sbíráním vrcholů to zdaleka nezačalo. Mnoho a mnoho výprav se uskutečnilo už dávno předtím: výprav za objevy, za poznáním i za dobrodružstvím. V mezidobí mezi výpravami pak hltání cestopisů, májovek a knížek plných vědomostí z Albatrosu, hltání doprovázené šmátráním prstu po mapě. V dobách předcházejících počátku už jsme objevili prameny Temenického potoka, už jsme se odvážili strávit noc na Mravenečníku při mrazivém troubení jelenů (běhal nám mráz po zádech), už jsme znali několik výstupových cest na Praděd, když vtom mi jednou, při listování ve Velkém atlasu světa, strnul zrak a ztuhnul úsměv. Můj pohled utkvěl na jednom místě uprostřed divoké hnědi Balkánského poloostrova. Nešálí mě zrak? Je tohle vůbec atlas světa, neproměnil se snad na nějakou pohádkovou knížku? Prokleté hory, stálo tam napsáno. Magické, strašidelné, nedostupné hory na dálné hranici Albánie a Jugoslávie. Co se v těch horách asi muselo stát? Nebo co se tam vlastně dodnes děje, že si vysloužily takový ponurý přídomek? Od té chvíle mě to děsivé jméno přitahovalo jako magnet. „Prokleté hory“ - no řekněte: kdo by se nechtěl do hor s takovým jménem podívat? Můj hrdina Old Shatterhand by vyrazil okamžitě...

Old Shatterhand nám do hry nevstoupil, zato do ní vstoupil Michal B., kamarád mého kamaráda a údajně velký znalec Balkánu, takže postava přinejmenším stejně cenná jako velký Olda. Přihrála nám ho náhoda, a on souhlasil, že by se s námi do těch hor vydal. Jenže, jak jsme záhy zakusili, Prokleté hory nezískaly své jméno zbůhdarma, vznáší se totiž nad nimi přízrak zmaru... Asi tři týdny před odjezdem, ještě než jsme se stihli s Michalem potkat osobně, přišla ta strašlivá zpráva: Michal tragicky zahynul kdesi v balkánských roklích - zřítil se ze svahu do strže, bez možnosti návratu, definitivně. Věřím, že si někdy hory k sobě berou i ty zkušené - vždyť jednou přece musel zahynout i statečný Vinnetou... Ještě ani nestačila opadnout rázová vlna z tohoto výbuchu, když se nám dva týdny před odjezdem ozval jakýsi Kamil. Prý se o nás dozvěděl přes Michala na internetu a že by s náma jel na ten Korab. Kamil byl Polák, v životě jsme předtím o něm neslyšeli. Vyměnili jsme si pár mejlů, vnichž nám slíbil hned tři věci: že umí mluvit česky, že vezme auto (blázen, do Albánie auto!) a že nás nabere v Bělehradě. Znělo to šíleně, ale kývli jsme mu na to. Byli jsme tedy tři: Kamil, David, já a Škodivka (tak Kamil říkal svojí škodovce; obr. 1F).

1F Kamil a jeho parta

Do této chvíle (píše se rok 2005) už se začala rozpadat Jugoslávie, tedy ta Druhá, komunistická. Když se jako první ze svazových republik odtrhlo Slovinsko, stal se místo Triglavu (2846 m) v Julských Alpách nejvyšší horou Korab (2753 m) na albánsko-makedonské hranici. O tomto bájném masívu se v průvodci z nakladatelství Olympia z roku 1987 psalo: „...a proto je přístup do této atraktivní horské oblasti všem cizincům zakázán. Posádky pohraniční stráže tu provádějí pravidelnou kontrolu, takže návštěvu nelze doporučovat...“ ...nikomu, komu je život milý, domyslí si chápavý čtenář. A právě tam nyní míříme s Kamilem a Škodivkou. Nicméně do naší návštěvy stihla už proběhnout krvavá srbsko-chorvatsko-bosenská válka, z níž, když se rozplynul dým z granátů, povstala jako pohrobek Třetí Jugoslávie, s dovětkem „konfederace Srbska a Černé hory“. Korab zůstal v odtržené Makedonii a jako nejvyšší hora v této nové Jugoslávii kralovala kralevica Děravica (2656 m) - v Prokletých horách!

Nejprve tedy míříme Škodivkou z Bělehradu na Korab, k onomu bájnému pólu nedostupnosti z dob mého dětství. Pro výstup máme na výběr ze dvou stran. Jelikož je Korab nejvyšším vrcholem dvou států současně (takové privilegium má v Evropě už jenom jedna další hora), je zcela rovnocenné, kterou stranu si zvolíme. Z Makedonie nepřicházely dobré zprávy. Kamarádka Marija ze Skopje mi psala, že hraniční pásmo pod Korabem hlídá armáda a že všechny narušitele ihned střílí (byla to doba nepokojů v Kosovu), tam ať prý určitě nejezdíme. Ze zkušenosti víme, že ne vždy se dá podobným zaručeným zprávám věřit, nicméně z Albánie k nám nepřicházely zprávy žádné, což se dalo pokládat buď za zlověstné mlčení, nebo ve smyslu žádná zpráva = dobrá zpráva. Rozhodli jsme se pro druhé vysvětlení a pro výstupovou trasu z Albánie. Kamil se nebránil, a postupně si zvykla i jeho Škodivka. Musela se totiž poprat s prašnými a kamenitými cestami albánského venkova, na nichž se kromě výmolů potkávala se stády krav a ovcí (kupodivu také s ojetými německými mercedesy). Albánský venkov byl jako návrat v čase o sto let zpátky: vesničky na svazích bez příjezdových cest, ručně obdělávaná pole, vidle a kosy, konve na mléko, zvědaví vesničané a neodbytné děti. Měl jsem pocit, že poznávám život na vesnici z dob mládí mé babičky, která o něm dokázala svým vnoučkům tak poutavě vyprávět... Na Korab jsme vylezli, nikdo nás nezastavil/nezastřelil, vlídní pastevci ukazovali cestu. Vítězoslavně jsme si osahali hraniční patník na hlavním vrcholu, když vtom ejhle - ouha, z mlhy, co nám zakryla výhled do Albánie, se hrozivě vynořil ostrý skalnatý hřebínek (obr. 1G), který jako by skrýval vrchol ještě vyšší, a jako bludička v bažinách nás zlákal k následování... Dobrodružství se protáhlo až do noční tmy, po hřebínku jsme dosáhli skalnatého severního vrcholu, i stan dole na loučce jsme nakonec šťastně našli. Následující ráno bylo opět svěží a azurové, snídaně se podávala na neskutečně pestrém květinovém ubruse.

1G Hřebínek k severnímu vrcholu Korabu

Na návštěvu ke kralevici Děravici jsme odjeli ihned poté. Na přístupu k hoře nás míjely americké džípy s nápisem MINE CLEARENCE - bohužel jsme anglicky uměli příliš dobře. Ale odradit jsme se nenechali. Na vápencovém vrcholu Děravice (nachází se asi kilometr od albánské hranice, na území Kosova; obr. 1H) jako motýlek poletoval červený ptáček zedníček. Nikde jinde jsem jej nepotkal, ani předtím, ani potom, ale vypadal spokojeně, evidentně pro něj tyto hory prokleté nejsou. S Kamilem jsme se skamarádili. Svůj slib, že bude mluvit česky, dodržel - a překonal. David i já jsme svorně oceňovali, jak Kamil mluví nejen česky, jak sliboval, ale všemi slovanskými jazyky. A sice všemi naráz. A jinak to ani neumí, teda s výjimkou polštiny (asi). Jeho mluva byla naprosto kouzelná, z proudu rozmanitých slovanských slov a gramatických vazeb jsme museli tu správnou tajenku často teprve vyluštit, ale byla to legrace. Občas jsme mu ten jeho panslavismus ještě obohatili, třeba o české rčení „klepat kosu“, nad kterým si marně lámal hlavu.

1H Na vrcholu Děravice (2656 m)

Následoval další přesun Škodivkou do Černé hory, kde se do albánských Prokletých hor dá vklouznout (skryti před pohledy pohraničníků) strmou dolinou Grbaja. S Kamilem jsme se rozloučili po výstupu na Jezerce (2694 m) - slovanské jméno v albánském moři, nejvyšší vrchol pohoří, již plně vnořený do Albánie. Další putování už jenom ve dvou s Davidem tím vyprahlým vápencovým krasem. Byla to „prokletá hřebenovka“ - ta nejnádhernější hřebenovka světa: odlehlá, divoká, plná květin, s hledáním prostupné trasy, s přelézáním výšvihů a slaňováním, do dáli ubíhající podhůří, bělostné skály, proklatě krásné. A to vše zakončené horou Mája (Maja Kalata, 2528 m, nejvyšší v Černé hoře), s výmluvným buddhistickým jménem (v sanskrtu mája = mámení, přelud).

Ukázalo se, že najít a navštívit mámivou Kalatu bylo více než prozíravé - rok po naší návštěvě, v roce 2006, se totiž Černá hora osamostatnila a vznikl tak nejen nový stát, ale spolu s ním i nový nejvyšší vrchol. Naproti tomu zaniklo jméno Jugoslávie, zůstala jen republika Srbsko a v rámci ní oblast Kosovo a Metohija, kde to ale už několik let vřelo a bouřilo, neboť kosovští Albánci se po vzoru ostatních národů chtěli od Srbska odtrhnout také. To se jim nakonec podařilo v roce 2008, kdy jejich nezávislost uznala většina evropských států. Ejhle Kosovo, další nový stát a další nejvyšší hora - stará známá kralevica, která panuje už z doby Třetí Jugoslávie, kralevica Děravica. Opravdu?

Jak se Titova komunistická Jugoslávie postupně rozpadala, ukazovalo se, že nástupnické státy nemají mezi sebou pevně stanoveny hranice, protože nebyly pevně stanoveny ani v době federace. Tato strategie byla totiž součástí Titovy národnostní politiky, aby svou říši, onen pověstný balkánský sud s prachem, udržel v klidu. Snažil se na národnostní rozdíly neupozorňovat, tlumit srbskou hegemonii, vyzdvihovat jediný jugoslávský národ, který přece žádné vnitřní hranice nepotřebuje. Na podrobnějších jugoslávských mapách (civilních ani vojenských) nebyly tyto hranice mezi svazovými republikami zakreslovány. Například v oblasti mezi Kosovem a Makedonií představuje přirozenou zeměpisnou hranici pohoří Šar planina s navazujícími hřebeny Rudoka a Vraca. Politická hranice tedy probíhá tam někde vysoko po těch hřebenech. V roce 2005, kdy jsme s Davidem a Kamilem navštívili Korab, Děravicu a Kalatu, bylo vpodstatě nemožné přesný průběh hranice mezi tehdejší Třetí Jugoslávií a již samostatnou Makedonií určit. Co jsme ale tehdy nevěděli (tuto informaci jsem získal až nyní v roce 2025), že totiž už v roce 2001 Jugoslávie s Makedonií podepsaly smlouvu upravující přesný průběh státní hranice. Součástí této smlouvy bylo ujednání, že v průběhu několika let bude tato linie vyznačena i v terénu pomocí hraničních patníků. Přílohou ke smlouvě byly podrobné mapy se zakreslenou hraniční čárou. To jsme tehdy ale nevěděli a tyto mapy neměli.

Proč to bylo důležité? Šlo o hřeben Rudoky. Je to asi 2 km dlouhý hřebínek, který navazuje na jižní konec Šar planiny a míří na JV směrem ke Korabu, nicméně až k němu nedoběhne, neboť cestou nejprve změní jméno na Vraca a pak se ve změti kopců ztratí v dolině Radiky. Hřeben Rudoky má několik samostatných vrcholů, které jsou bezejmenné, s výjimkou nejvyššího Borislajce (2675 m), ten však se už každopádně nachází celý v Makedonii. Hřeben Rudoka-Vraca je zajímavý ještě tím, že není celistvý, je napříč prořezaný říčkou, která sbírá své prameny v nižších pláních na západní kosovské straně, načež se protáhne skrz hřeben a odteče na východní stranu makedonskou. Podobný reliéf vykazují např. Chočské vrchy na Slovensku v oblasti mezi Kvačianskou dolinou a Veľkým Chočem, hlavní hřeben je tam prořezán několika potoky. Vtip je v tom, že hranici lze vést buď po rozvodí, tedy po nižších nevýrazných kopcích až pláních, nebo po hřebeni, který je vysoký a výrazný. Obojí má svou přirozenou logiku a výsledek většinou bývá tentýž. Nicméně v terénu tohoto typu tomu tak není. V oblasti Rudoky není rozdíl veliký, nanejvýš pár čtverečních kilometrů sporného území. Jenže pozor, tento drobný rozdíl může mít obrovský dopad na majestát kralevice Děravice. Povede-li hranice nikoli po rozvodí, ale po hřebeni Rudoky, jeden z bezejmenných vrcholků, jeden z jejích neznámých dvořanů, se najednou stane králem, protože je o 2 metry vyšší než sama kralevica. Což je na pováženou a stojí za podrobné prozkoumání. Jenže v mapách nejsou hranice zaneseny. Jediná podrobná mapa, kterou jsme tehdy v roce 2005 měli k dispozici a na níž byla hranice čerchovaně vykreslena, byla makedonská turistická mapa Šar planiny. Tato mapa vede hranici po rozvodí a potenciálního krále umisťuje do Makedonie (obr. 1I). S touto znalostí jsme proto tehdy, v roce 2005, Rudoce jen odspodu zamávali a Kamilovou Škodivkou odjeli vzdát hold kralevici Děravici do Prokletých hor.

1I Hřeben Rudoka na makedonské mapě s černě (nikoli modře!) čerchovaně zakreslenou hranicí mezi Kosovem a Makedonií; růžová čára je dokreslena dodatečně a ukazuje dvě varianty možného průběhu hranice: po rozvodí (plná) či po hřebeni (přerušovaná)

Nicméně několik roků nato se mi do rukou dostala jugoslávská vojenská mapa, do níž někdo zakreslil průběh srbsko-makedonské hranice, a zakreslil jej po hřebeni! Byl to důvěryhodný zdroj? Je tato informace relevantní? Možná ano, možná ne. Nejlepší nejspíš bude podívat se rovnou do terénu a nejasnosti rozptýlit bezprostředním empirickým pozorováním. Proto jsme v roce 2014 vyrazili přímo na Vracu, Rudoku a Šar planinu. Byl to nádherný výlet...

Co jsme s Jiříkem objevili na místě? Měli jsme tam nějaké vidění? Jednak jsme cestou do hor objevili několik opuštěných vesnic, s domy sice většinou zachovalými, ale pustými, skrz nezamčené dveře se často dalo vejít dovnitř. Ve vsi jménem Krakornica odpadla u jednoho bytelného patrového kamenného domu jedna vnější zeď, takže se přímo zvenku dalo nahlédnout do místnosti: štukový strop, ustlaná manželská postel s pleteným přehozem, masivní vyřezávaná almara. Tíseň z téhle vylidněnosti nás hluboce zasáhla, dlouho jsme pak s Jiříkem přemítali nad tím, jaké pohnutky asi zdejší obyvatele přiměly tento krásný horský kraj prohlásit za neobyvatelný a nadobro opustit. Nahoře v kopcích Vracy jsme pak narazili na hraniční patníky, čerstvě nabílené, do daleka svítící. Nevíme, ve kterém roce byly vztyčeny, zda to stihli ještě Jugoslávci/Srbové, nebo až nezávislí Kosovci, každopádně nyní se na čistě bílém podkladu rýsovala černá písmena RK (Republika Kosovo) - písmena pouze z jedné strany, z druhé strany nic. Vydali jsme se po patnících v očekávání, kudy nás povedou, zda rozvodím, či hřebenem. Ano, vlastním zrakem i hmatem jsme se mohli přesvědčit, že současná makedonsko-kosovská hranice je vytyčena po hřebeni Rudoky a kulminuje na něm kótou 2658 m, tedy novou královnou, byť bezejmennou (obr 1J). Nuže tedy, sláva! Ať žije její jasnost! Královský dvůr má nádherný: skalnaté štíty, zelené louky, pestré květy, říčky a jezera, vysoké nebe s bílými mraky. Že nemá jméno? - Tak to přece nemůže zůstat! Ať žije její jasnost, královna Krakorňica!

1J Jiřík a královna Krakorňica - nejvyšší bod Kosova 2658 m

Dnes je tedy opravdu nade vší pochybnost jasno: nejvyšší horou dnešního Kosova, a nejpozději od roku 2001, kdy byla podepsána smlouva o úpravě hranic, i nejvyšší horou bývalé Třetí Jugoslávie (konfederace Srbska a Černé hory), byla a je královna Krakorňica, tedy kóta 2658 v hřebeni Rudoky. Tečka. - A to je zároveň i šťastný konec pohádky o tom, jak Jiřík hledal a našel nejvyšší horu Jugoslávie - tedy téměř konec. S Jiříkem jsme pak ještě několik dní putovali nádherným hraničním hřebenem Šar planiny, v němž jsou nejvyšším bodem 2651 metrů vysoké Peskovi (nejvyšším v Šar planině je Turčin neboli Titov vrv, 2748 m, ve vedlejší rozsoše na území Makedonie). Při posledním noclehu se nám na západním horizontu, na opačné straně kosovské kotliny, v zapadajícím slunci ukázala silueta majestátní kralevice Děravice, jako by se přišla rozloučit, hrdá, se zdviženou hlavou... Symetrická mramorová pyramida Ljubotenu pak byla závěrečnou hradbou, která nás do poslední chvíle chránila před vřavou civilizace. Déle už to nešlo. Sbohem Děravice! Vivat Krakorňice!