Nejvyšší vrcholy mého světa

cíl / sen / hra:
Nalézat a zlézat nejvyšší kopce všech zemí
(neboli: Vyhledat nejvyšší bod každého státu a vylézt na něj)
motto: „Pravda na úpatí hor přestává být pravdou na jejich vrcholech.“ (stará taoistická moudrost)

3. Lekce - Vlastními silami

3.1 Teoretická část

3.1.1 Jakým stylem k cíli

Samozřejmě, zlézání vrcholů je cílem všech alpinistů a horolezců od nepaměti. Cíl je jasný, o cíli není pochyb. Nicméně, i když to tak možná na první pohled nevypadá, cíl není všechno - kromě něj je zde ještě cesta k cíli. A vydat se na cestu znamená: na nohy nazout boty a do hlavy nasadit vizi. Vybavit se materiálně i „filozoficky“, osvojit si nějaký styl a zastávat nějaký přístup. Každý horolezec má do určité míry volnost výběru, nicméně roli zde hraje i historická doba. Doba nabízí technické prostředky a „duch doby“ stanovuje, co je hodnotné a co je obdivuhodné. Pragmatici to zkrátka vidí jinak než romantici. Ačkoli cíl mohou mít stejný, ačkoli je třeba potkáte na stejné výstupové cestě, každý z nich prošlapává jinou pěšinu, každý putuje svým vlastním světem, stoupá na tu „svoji“ horu…

Každý kráčí ve svých vlastních mokasínech 3A Každý kráčí ve svých vlastních mokasínech (indiánské přísloví)

Nejprve k filozofii. Při zlézání hor může samozřejmě člověk pociťovat i určitý transcendentní, duchovní či náboženský rozměr, ale to není tématem této lekce. Kromě toho, zlézání hor v člověku často vyvolává silné emoce, tj. jednak pocity libosti, krásy, úžasu (jde-li vše dobře), ale i pocity strachu, zmaru, nepatrnosti (jde-li do tuhého). Škála lidských emocí je velmi rozmanitá a často je obtížné přenést tyto pocity do slov. O pocitech a emocích teď také nechci mluvit, ale u těch slov se maličko zastavím. Je zajímavé, jak se základní „filozofický“ přístup může promítat do jazyka. Když dojde řeč na hory a výstupy na ně, někdo mluví o zápasu, dobývání, o souboji s horou či s počasím, o vítězství a porážce, o pokoření vrcholu. Jiný tentýž podnik líčí jako výzvu, stoupání do výšin, zdolávání překážek, stanutí na vrcholu, překonávání vlastních možností, posunování hranic. Jsou to jenom slova, nebo jde o něco víc? Sám nemám definitivní odpověď, zkuste si to posoudit sami za sebe. Horolezectví mělo vždy velmi blízko ke sportu - a sport ve své klasické podobě je cosi mezi válčením a hrou. (Jednou z myšlenek moderních olympijských her bylo změnit agresivní soupeření mezi státy na mírumilovné soutěžení na hřišti.) Nejedná se o dvě oddělené škatulky, jedná se o spojitou škálu čili kontinuum. Asi je patrné, ke kterému pólu zde tíhneme my - pro nás je zvrásněná Zeměkoule hřištěm, nikoli bojištěm. Ale i my při výstupu na horu leckdy zápasíme a bojujeme, i když ne s nepřítelem. Motivace je složitá věc, často se do jedné akce prolíná vícero motivů (adrenalin, estetika, poznání; obr. 3B), navzájem se ovlivňují a v čase proměňují. Ačkoli tedy tíhneme k jednomu pólu, máme pochopení i pro pól opačný, zvláště nahlédneme-li do historie horolezectví.

Tři velké koše důvodů, proč šplhat na hory 3B Tři velké koše důvodů, proč šplhat na hory

Třeba u alpského či pískovcového lezení bylo zpočátku jedno, jakým způsobem se dosáhne vrcholu: sekaly se schody, zatloukaly kramle, stavěly žebříky. Šlo jedině o cíl, bez ohledu na zvolené prostředky. A Himaláje? Kapitola o zdolávání osmitisícovek (je jich omezený počet - čtrnáct) je klasickou ukázkou soupeření hraničícího s hazardem (obr. 3C). Pro velké evropské státy se tehdy stalo otázkou národní hrdosti, aby co nejvíce osmitisícových štítů zdolali jako první „jejich“ horolezci. Byl to nelítostný boj o vrcholy a o čas: kdo bude první, kdo jich shrábne víc. Laická veřejnost hlasitě fandila, zatímco dobyvatelé umrzali, padali do trhlin a mizeli ve sněhových vánicích… Byla to velká éra světového horolezectví, i velké oběti byly ospravedlnitelné. Navíc byly dovoleny všechny prostředky: nosiči, umělý kyslík, fixní lana, občas i povzbuzující látky. Teprve později, až byly všechny hlavní vrcholy dobyty, začalo záležet nejen na tom, zda se dosáhne vrcholu, ale také jakým způsobem. Začalo se mluvit o stylu či čistotě výstupu, což znamenalo, že některé pomůcky nebo postupy už nebyly žádoucí a jejich použití snižovalo hodnotu výkonu. Na skalách se hovořilo o stylu vylezení cesty například AF (alles frei), RP (Rotpunkt) nebo OS (on sight). Diskutovalo se o přípustnosti vrtání jistících skob nebo o používání magnezia proti pocení rukou. Do velkých hor proniknul alpský styl výstupů a dnes už jsou všechny himalájské štíty lezeny rychle a nalehko, bez expedičního obléhání a dobývání. Na čistotu stylu dnes prostě hledí každý, kde chce mezi horolezci něco znamenat. Prakticky to ovšem neznamená nic jiného, než přijímáme určitá pravidla, v nichž si stanovíme, které pomůcky a postupy si povolíme a které naopak zakážeme. Ono implicitní „my“ se běžně vztahuje k horolezecké komunitě, k jakémusi všeobecnému konsenzu zasvěcených. Pravidla však zároveň bývají odrazem aktuálního stavu technologií (např. jisticí prostředky a odolné materiály), ,,filozofického náhledu“ (např. vztah horo/lezce k hoře/stěně, nenarušování přírodních útvarů, minimalizace jištění) a aktuální výkonnostní laťky.

Nanga Parbat z Fairy Meadow 3C Nanga Parbat z Fairy Meadow
Technologie určuje styl 3D Technologie určuje styl - jistící prostředky

3.1.2 Beny a jeho styl

Beny na Ťan-Šanu 3E Beny na Ťan-Šanu

Zkrátka a dobře, smiřme se s tím, že horolezectví je hra a hra je o pravidlech. Nepotřebujeme-li se ohlížet na ostatní, je vymýšlení pravidel zcela v našich rukou. Nic nám nebrání vymyslet si pravidla tak, aby nás hra těšila, aby to pro nás bylo lákavé, abychom si laťku nasadili přiměřeně vysoko. Nepotřebujeme soutěžit s Ondrou ani s Messnerem. Klidně ale můžeme zápasit sami se sebou, aby nás to stálo nějakou tu „krev, pot a slzy“. Můžeme si vymyslet různá pravidla pro různé terény, anebo to naopak nastavit stejně pro Říp i pro K2 - pravidla pak budou jednodušší, což má své kouzlo, neboť jak se říká, v jednoduchosti je genialita. Ale aby to byla férová hra, měla by být pravidla nastavena tak, aby i hora dostala šanci - tedy že rozhodně nemáme předem zaručeno, že se rozhlédneme z jejího vrcholu.

Více jsem o stylu/pravidlech začal přemýšlet v době, kdy jsem jezdil na hory s Benym. Jezdil jsem s ním velmi rád, byl to skromný a spolehlivý parťák, byla s ním legrace a nebál se ani drsných podmínek, ani byrokratických překážek. Vše řešil s klidem a s obdivuhodnou vytrvalostí. Taková kombinace užitečných vlastností se málokdy potká. V době, kdy jsem Benyho poznal, s horolezectvím teprve začínal, ale učil se rychle. Nejen lozit po skalách a po vysokých horách, ale také jak si sám ušít batoh nebo péřovku, nebo jak si zajistit přístup do zakázaných oblastí. Navštívili jsme spolu některé exotické a tehdy těžko dostupné destinace, jako třeba Fanské hory, Kavkaz nebo Ťan-Šan. Byly to nezapomenutelné expedice. Bohužel, další už nebudou, Beny už není mezi námi. Hory si ho vyžádaly, zůstal v nich, navždy, napořád. A nad námi ostatními teď drží ochrannou ruku anděla strážného pokaždé, když se do nějakých hor vydáváme - bohužel bez něj (avšak s častou vzpomínkou na něj).

Trošku jsem odbočil, ale Beny si to zaslouží. I proto, že patří do této lekce. Byl totiž zastáncem čistého stylu a férové hry. Chceme-li dosáhnout vrcholu, musí to být vlastními silami, od úpatí až po špičku. Žádné přibližování dopravními prostředky, žádní mezkové a nosiči, žádné chaty s kuchyní a postelí. Všechno, co budeme pro výstup potřebovat, se musí vejít do batohu (Beny si k tomu ušil jeden hódně veliký). Ovšem taky ten batoh musíme zvládnout unést (uf!). Benyho můžete spatřit, jak stojí a usmívá se za pravidlem č. 8 - to je přesně jeho styl. Co naplat, že některé hory tak patrně navždy zůstanou za hranicemi našich možností, zejména ty, kam se horolezci běžně nechávají odvézt letadlem či vrtulníkem. Tím si výstup často z poloviny usnadní - ale je to jejich styl, jejich pravidla. Beny to viděl jinak. To on byl inspirací pro naše pravidlo č. 8:

  1. Vytčeného bodu je třeba dosáhnout vlastními silami:
    • zakazuje se použití lanovek, horských vůdců, lidských nosičů a nákladních zvířat;
    • pro nástup k hoře se povoluje pozemní a lodní doprava, z letecké dopravy pouze veřejná (tj. zakazují se soukromé najaté lety).

3.1.3 Vlastní a cizí síla - zákon malého batohu

Kdo se bojí, nesmí do lesa! 3F Kdo se bojí, nesmí do lesa!

V lekci o pravidlech by asi neměla chybět zmínka o tom, co dělat, když se naše pravidla, tedy naše vlastní síla, střetnou s pravidly někoho jiného, čímž myslím nějakého majitele či správce pozemku nebo území. Například nějakého hradního pána, vojenské posádky nebo správy národního parku. Najednou není možné svobodně projít, volně zatábořit nebo vystoupat na vrchol. Do cesty se postaví výstražné cedule, zákazy, betonové zdi, ostnaté dráty (obr. 3F). Hrozí pokuty, popotahovačky, uvěznění. Nebudu zapírat, že takové situace nebývají v rámci naší hry až tak výjimečné. Ale žádnou obecnou radu, jak je řešit, vám nedám, to si musí rozmyslet každý sám za sebe. Dodržet vlastní pravidla si může vyžádat porušení pravidel cizích. Nemusí to být nutně ke škodě. Hře to dokonce může dodat příliv adrenalinu navíc - i to má své kouzlo. Vylézt na těžkou horu a ještě k tomu inkognito je srovnatelné s tím, když Vinnetou odláká mustanga z ohrady pod nosem hlídkujících stráží. A řekněte, kdo by občas nechtěl být Vinnetouem!? Anebo, samozřejmě, je možné vlastní pravidla sem tam porušit a výjimečně při pádném důvodu se spokojit se sníženou laťkou (např. nepůjdu na hlavní vrchol s vojenskou posádkou, ale na vrchol vedlejší; nepůjdu sám, ale s horským vůdcem; kousek se svezu tou lanovkou). Anebo, ale to už mi přijde trochu zbabělé, pod nátlakem okolí (či společenských norem) je možné si svoje vlastní pravidla přepsat. Na to by ovšem Vinnetou nikdy nepřistoupil, natož Beny!

Když se ještě jednou mrknete, co všechno obnáší pravidlo č. 8, zjistíte, že to zdaleka není jen o přelézání nějakých plotů a byrokratických barikád. Je to skutečně o tom jít maximálně sám za sebe, bez podpory zvenčí, bez cizí pomoci, bez výdobytků techniky. Využívat lze pouze horské chaty a útulky (i když i těm se často vyhýbáme, ve stylu Pavlíčkova hesla „chaty vyhořely“), turistické cesty, značky a rozcestníky. Každý v družstvu si nese svůj batoh, ve kterém má vše potřebné na celou dobu výstupu i sestupu. V žádném případě svůj batoh nepodceňujte, vždyť je to při výstupu váš nejbližší společník. Tak blízký, že se vám cobydup dostane až na (zpocenou) kůži! Takže na něj dbejte a pečlivě ho udržujte. A při jeho výběru pamatujte na zákon (malého) batohu: Ať si před výpravou vyberete batoh jakékoli velikosti, při balení ho stejně VŽDYCKY napěchujete až po okraj, přičemž jste přesvědčeni, že do něj dáváte jen ty NEJNUTNĚJŠÍ věci. Proto se vyplatí brát si batoh malý - těch nezbytných věcí vám postačí méně, přitom tam budou všechny.

Zákon malého batohu - mladý junák 3G Zákon malého batohu - mladý junák
Zákon malého batohu - starý bohatýr 3H Zákon malého batohu - starý bohatýr

3.2 Praktická část

Nicméně nebojte, nejsme dokonalí - někdy jsme pravidla i porušili. Zpočátku jsme je ani neměli tak pevně daná, ono se to tříbilo tak nějak postupně, když jsme teoreticky vytyčovali a pak prakticky ověřovali, na co vlastně máme, co ještě zvládneme a co už asi ne. Při zpětném pohledu je zajímavým zjištěním, že tam, kde jsme pravidla porušili, tam jsme také neuspěli: pod Chan Tengri jsme se chtěli nechat dopravit vrtulníkem, ale nakonec jsme ani žádný nesehnali, protože se předčasně zhoršilo počasí, čímž celá horolezecká sezóna skončila. Na Elbrus jsme nejspodnější úsek vyjeli lanovkou, a o pár dní později jsme pod vrcholem, u Pastuchových kamenů, uvízli v takové vichřici, že nám potrhala stan a doslova nás smetla z hory - s potrhaným stanem a omrzlými prsty jsme už ke druhému pokusu nedostali příležitost. Ponaučení: tou lanovkou jsme zkrátka neměli jezdit. Naopak se nám podařil jeden krásný stylový výstup na Mount Cook na Novém Zélandu, kde jsme šli opravdu úplně odzdola, což dělá méně než desetina uchazečů o vrchol. Běžně se nechají do půlky hory odvézt vrtulníkem, tam přespí v chatě a odtud jdou už jen nalehko na vrchol (následující den pak vrtulníkem zpátky). I tak je to výstup obtížný, se skalním a ledovcovým lezením. Nicméně i spodní polovina hory je obtížná, strmá, bez prošlapané cesty - navíc s těžkým batohem, v němž je všechno potřebné na samostatných deset dní na kopci. Tenhle výstup je z pozdější doby, už ne s Benym, ale s Davidem - ale Beny by z něho měl určitě radost!

Domácnost na ledovci 3I Domácnost na ledovci

Mimo mantinely našich pravidel tak zřejmě navždy zůstanou aljašští velikáni Mt McKinley (6194 m, USA) a Mt Logan (5959 m, Kanada). Nástup k hoře bez použití pronajatého letadla s pilotem je tam prakticky nemožný. Do takového podniku se pustí tak jedna expedice za deset let, a v takovém případě si pak nechá shodit zásoby z letadla někde na přístupovou trasu. Tohle by byl opravdu extrémní podnik. Sám jsem kdysi tyto možnosti samostatného přístupu pod obě hory obhlížel, a to přímo v terénu. Tehdy jen jako sólo skaut-průzkumník, bez horolezeckých ambicí. Na Yukonu pod Mt Loganem jsem se dostal přes první předhůří, aby mě za ním zcela nekompromisně zastavila divoká ledovcová řeka, kterou bych nedokázal přebrodit. Skončil bych nejspíš jako Chris Mc Candless v jeho Útěku do divočiny (Into the Wild). I on měl svá pravidla, která si sám vymyslel, pozoruhodná pravidla, krásný projekt - ačkoli jeho hra neskončila šťastným návratem, byla přitažlivě odvážná. Takže před ním smekám - klobouk dolů, Chrisi!

(pokračování bude doplněno, jakmile chytnu slinu)

Přístupový ledovec pod Mt Logan 3J Přístupový ledovec pod Mt Logan

Kontakt

Ivo Müller

ivo.muller@sms.cz
776 012 738

Nejvyšší vrcholy mého světa

© Ivo Müller 2025. Všechna práva vyhrazena.